2.díl: Druhá tvář
,,A tohle bude váš pokoj, děti máte hned vedle,“ otevřela jim dveře jednoho pokoje sympatická žena s blond kudrnatými vlasy, co se jim představila jako Sára.
,,Až se ubytujete a odpočinete, dejte mi vědět, provedu vás po Kaleidu,“ mrkla na ně a odešla.
Dívky se s ní rozloučily a pustily se do vybalování. Nebyl to pokoj, spíš menší byt s ložnicí, ve které byly dvě postele, kuchyní a koupelnou. Lavern i Adrianet sebou téměř ve stejnou chvíli praštily do postele, každá do své.
,,Umírám,“ zamumlala Adrianet do polštáře. Lavern s ní plně soucítila. Přes stěnu uslyšely hluk, který děti vyváděly.
,,Jdu je uklidnit,“ zvedla se Lavern a zamířila z bytu. Adrianet se po chvíli převalila na záda a následovně i zvedla. Položila na postel kufr a vyndala z něj modro-černé batikované tričko a kraťasy na cvičení též v černé barvě. Rozhodla se, že děti mají moc energie a po prohlídce Kaleida skočí rovnou na trénink. Oblékla se, vlasy si ještě svázala pomocí dvou gumiček do drdolu. Vzala si ještě celkem malou tašku přes rameno s nějakými věcmi. Děti ztichly, vychovatelce se je zřejmě podařilo utišit. Ostatní věci ještě nechala v kufru a zamířila z bytu. Nechtělo se jí jen tak čekat na pokoji a tak se rozhodla, že než si zbytek odpočine, prohlédne si Kaleido potajnu sama. S rukama za zády a jemnou veselou melodií vyšla vstříc neznámému. Za rohem vždy opatrně nakoukla, nechtěla být spatřena. Věděla, že by z toho problém nebyl, ale bavilo jí si hrát na kočku a myš. Sama o sobě musela uznat, že je hodně zvláštní. Někdy až dětinská, jindy má zase pocit, že je tak nesnesitelně vyspělá oproti všem okolo. Na tom mělo podíl především jedno její velké tajemství. Hrozivé, tajemné, které bylo prapůvodem smutku v jejích očích a něčeho zvláštního, co měla pocit, že z ní občas sálá.
Jakmile nakoukla za další roh, mírně se vylekala a rychle za něj zalezla tak, aby viděla, ale přitom jí nebylo příliš vidět. Spatřila totiž Leona před nějakými dveřmi. Přecházel před nimi pořád sem a tam a zjevně si s něčím lámal hlavu. V jednu chvíli už šel k nim a chtěl zaklepat, ale pak se zase zarazil. Nakonec si povzdechl a odešel. K nevelké radosti Adrianet, mířil přímo jejím směrem, už chtěla utéct, ale nebyla schopna se pohnout. Jediné, co zvládla bylo, že se napřímila a nasadila celkem neutrální výraz. Málem do ní narazil, když zabočoval.
,,Ty?? Co tu děláš? Myslel jsem, že budete odpočívat po cestě?“ zeptal se Leon Adrianet s kamennou tváří. Nastala chvíle trapného ticha.
,,Ehm..já…no ostatní odpočívají, ale mě se nechtělo sedět na pokoji, tak jsem si řekla, že se trochu projdu.“ Polkla. I ona si uvědomila, jak to zní trapně. Leon jen pokrčil obočí na znamení nesouhlasu nebo něčeho podobného.
,,Jsi v cizí zemi, v cizím městě na cizím místě a rozhodla ses jít projít?“ zeptal se jí chladným tónem. Nezmohla se nic jiného, než přikývnutí. Uvědomila si, že začíná rudnout. Kladla to za vinu trapné situaci a nikoliv faktu, že Leon od ní stojí sotva dvacet centimetrů. Vysoká byla dost, takže se ani moc nemusela zaklánět, když se mu rozhodně podívala do očí. Bůhví kde se v ní sebrala ta síla nasadit svůj veselý výraz.
,,Strašně ráda objevuji nová místa,“ plácla ještě větší pitomost než předtím. Horší možná je, že to byla pravda.
,,Takže, pakliže dovolíte,“ protáhla se kolem něj a zamířila za roh.
,,Až se ztratíš, neřvi moc, chci se vyspat na představení,“ uslyšela ještě za sebou. Šla by dál, ale to by nesměla být ona. Zastavila se a otočila přímo k němu. K jejímu překvapení byl pryč jen pár kroků. Nasadila milý úsměv.
,,Nebojte se, nebudu váš odpočinek rušit!“ Zvolala za ním. Zastavil se, poté ovšem šel dál.
,,To bych si raději uřízla jazyk, než vás žádat o pomoc…“ řekla si ještě polohlasně sama pro sebe. Otočila se a šla pryč. Leon se zarazil. Měl velmi dobrý sluch. Obočí měl zkřivené a rty se mu zúžily do úzké čárky. Ještě nikdo nikdy si k němu tohle nedovolil. Snad jen Sora, ale ta se té prostoduché, drzé holce s nemožným vkusem pro oblékání, vůbec nepodobala. Sora, jeho Sora, byla naprostý anděl. Právě za ní chtěl jít a říct jí pravdu o tom, co k ní cítí, ale zdálo se mu, že ho někdo sleduje.
Otočil se a vykročil směrem, kam zamířila ta drzá holka. Nevěděl, co ho to popadlo, někoho špehovat. Měl spoustu důležitější věcí na práci, ale přesto se rozhodl, že se pobaví na tom, až dívka bude zmateně bloudit a litovat svojí hlouposti. To by jí ovšem musel znát.
Adrianet nejistě otevřela velké dveře. Před ní se objevila tančírna a tělocvična, dovnitř prosvitovalo zapadající slunce a nikdo nikde nebyl. Prameny světla dopadaly přímo na parket a přímo jí sváděly k tomu, aby je následovala. Okouzlena tím za sebou špatně přivřela dveře tak, že v nich byla úzká škvírka. Znovu se rozhlédla, nikdo nikde. Položila tašku a vyndala z ní mp3 a malé repráky, které k malému kouzelnému přehrávači připojila. Z tašky vytáhla ještě dva velmi velké průsvitné šátky z různých odstínů modré až fialové. Byly lehké jak peříčko. Jeden si na uzel uvázala kolem pasu, druhý si dala kolem ramen. Na mp3 našla požadovanou skladbu, ztlumila ještě hlasitost na přijatelnou a spustila mírnou instrumentální skladbu, která na ní pokaždé působila omamným dojmem. Chtělo se jí tančit. Sundala si pantofle, které si na pokoji přezula. Přistoupila na parket a unášela se hudbou. Tančila nejdřív pomalu, jemně a lehce. Šátek proplétala skrz ruce, které najednou svými pomalými a procítěnými pohyby způsobovaly, že jindy dívka divokého vzhledu, najednou působila křehce a zranitelně.
Leon uslyšel z tančírny hudbu. Podivil se, v tuhle dobu tam nikdo nebývá. Myslel si, že je to Sora, která opět si dává menší rozcvičku před vystoupením a tak opatrně nakoukl malou škvírkou. To co uviděl tam, ho velmi podivilo. Adrianet se lehce pohybovala po parketu jako víla. Gumičky jí sjely z vlasů a dívka nyní nabyla zcela jiného vyzařování, než jak ji spatřil on na té chodbě. Všiml si jejího výrazu. Byl zvláštní. Plný bolesti, smutku, žalu a přesto nepůsobil nějak zoufale, ba možná vypadal klidně. Byl tak tajemný. Opatrně rozevřel dveře více, aby lépe viděl, ale přitom, aby neupoutal dívčinu pozornost. Instrumentální klidná hudba, ve které doposud zatím převládali housle a flétny, se náhle proměnila v divokou. Přidaly se bubny a hluboké nástroje. Hudba byla rychlejší a Leon si prostě nemohl pomoci, působila na něj zvláštním dojmem, jako ta dívka. Jakoby Adrianet tou hudbou a tancem se snažil ze sebe vykřičet jakousi bolest a přitom neotevřela ústa. Po tvářích jí začaly téct slzy. Tančila teď divoce. Ve chvíli, kdy hudba nabírala na největším dramatu, začala dělat jednu piruetu za druhou. Točila se po parketě na špičkách aniž by zakolísala. Leon začal počítat. Jedna, druhá, třetí….patnáctá, šestnáctá…..dvacátá pátá……tohle není možné…Adrianet vyskočila a několikrát ji udělala i za letu ve vzduchu. ..poté začala kloubit ve vzduchu takzvaný provaz a piruetu…Leon se divil čím dál víc.….třicátá pátá. Dívka náhle přestala a se záklonem na zem poklekla tak, že jednu nohu měla pod sebou a druhou před sebou, jako když se klečí před někým uctivým. Hudba se zklidnila a utichla. Leonovi se mírně orosilo čelo. Stále to nechápal. Jak zrovna ona byla schopna něčeho tak strhujícího a dokonalého? Jak zrovna ONA se mohla pohybovat po parketě tak přirozeně, jakoby snad ani netančila na zemi, ale vznášela se ve vzduchu? Jak?? Na své otázky nemohl hledat odpověď na tom samém místě, protože Adrianet se zvedla, utřela si slzy a začala vše zase balit do tašky. Rychle se vzpamatoval a zamířil pryč.
Ve chvíli, kdy se rozhodl předchozí vzpomínku vymazat ze své paměti, do někoho narazil.
,,Leone! Jaké milé překvapení!“ ten hlas byl pro něj jak rajská hudba. Balzámem na všechny jeho chmury. Nedokázal se ubránit úsměvu, když pohlédl do dvou zářících hnědých očí.
,,Soro…jdeš trénovat?“ zeptal se jí. Veškerá zloba byla tatam, byl jako beránek. Dívka přikývla a protáhla se kolem něj.
,,Chcete jít se mnou?“ zeptala se ho Sora s tím svým obvyklým rozzářeným výrazem.
,,Možná potom přijdu,“ řekl s mírným úsměvem. Prostě jí nemohl odmítnout. Radostně přikývla a odběhla. Ještě dlouho se za ní díval.
Ještě ten den před vystoupením Sára přemluvila Adrianet i děti, aby předvedly svoje číslo před všemi pracovníky Kaleido Stage. Děti měly trému před takovými lidmi vystupovat, mnozí z nich tam totiž měly své idoly a tak Adrianet raději stála zády k publiku a buďto přímo tančila a cvičila jejich sestavu nebo jim aspoň naznačovala, co mají dělat. Výkon malých dívenek byl vskutku strhující. Dokázal všechny v tělocvičně naplnit radostí a odhodláním.
,,Bravo!“ Sora tleskala ze všech nejdéle, byla nadšená.
,,Tohle rozhodně musíme zařadit do našeho dnešního vystoupení. Na konci, kdy všichni společně vystupují, chci, aby jste s k nám přidaly. Co vy na to?“ usmála se na ně hvězda Kaleida a zároveň se podívala i na Kalose, který přikývl. Dívenky jen radostně vypískly a podívaly se všechny sborově na Adrianet. Ta při pohledu na jejich dětské prosebné velké oči si jen povzdechla a přikývla, načež ji všechny dívenky zasypaly stejně, jako tenkrát v domově.
,,Budeme vystupovat v Kaleiduu!“ vyřvávaly jedna přes druhou.
,,Slezte ze mě nebo nic nebude!“ Rozkřikla se mírně naštvaně Adrianet. Načež dívenky z ní slezly a poskakovaly, dokud se na ně Adrianet přísně nepodívala, poté se uklidnily. Sora se jen zasmála.
,,Nač tak přísně?“ otázala se o něco mladší dívky. Mezitím ostatní se šli chystat.
,,Jsou jak z divokých vajec,“ ušklíbla se Adrianet a za pomoci Sory vstala na nohy.
,,Kdo si dá ještě zmrzlinuuu?“ zeptala se Sára a následována kupou dívenek zamířila ještě do jídelny.
Když se poté Adrianet a její smečka převlékala v šatně, holčičky před svou krotitelku dovlekly její kostým. Vlastně to byl jel přiléhavý černý trikot se zvonovitými rukávy z lehké látky a bez nohaviček, na kterém byla stříbrná výšivka. Krom toho tam ještě byly ty dva šátky, se kterými předtím tančila.
,,Obleč si to!“ řekly jí radostně. Adrianet je rázně zavrtěla hlavou.
,,Zapomeňte, vystupovat nebudu!“ odstrčila od sebe kostým.
,,Aspoň si to obleč, prosíííím!“ smutně se na ní podívala nejmladší dívenka a upřela na ní svá velká kukadla stejně, jako ostatní dívenky. Adrianet si povzdechla.
,,Mršky jedny….dejte to sem!“ vzala si kostým a šla si ho převléknout. Poté si i udělala make-up. Když už to měla na sobě, tak se vším všady. Nad oči si nanesla lehce perleťovou barvu a oční víčka vystínovala z bílé až do světle modré až perleťové. Na rty poté nanesla světlý perleťový lesk.
,,Páni, vypadáš skvěle!“ hvízdla Lavern, která právě dopomohla poslední dívence. Adrianet si ještě rozčesala dlouhé vlasy, které ponechala volně a mírně smutně si povzdechla při pohledu do zrcadla. Poté vstala.
,,Jdeme, za chvíli to začne!“ zamířili k jevišti a poté si sedly na svá místa v první řadě.
Všichni si celé Labutí jezero vychutnávali. Děti se nemohli vynatěšit chvíle, kdy mají přijít na jeviště. Najednou všichni utichli. Sora s Leonem právě předvedli andělské číslo. Adrianet se musela usmát, ač celé vystoupení měla smíšené pocity. Leon jí přišel nejarogantnější a nejnepříjemnější člověk, kterého potkala, ale přitom se stále nemohla zbavit pocitu, že jí k němu cosi přitahuje. Ten chlad, co vyzařoval, který měl všechny odpudit, měl u ní zcela opačný účinek. Přišla chvíle, kdy Sora předváděla let anděla a jeviště pod ní se začala zaplňovat akrobaty a klauny. Teď měla přijít i jejich chvíle. Holčičky vstaly a začaly Adrianet tahat za ruce.
,,Pojď s námiii, prosííím!“ škemrala nejmenší.
,,Jo, s tebou na jevišti nám to půjde líp!“ žadonila další.
,,Tančíš nádherně, tak se předveď! Tohle je tvá šance Adriii!“ snažila se ji přemluvit třetí. Adrianet se chvíli vzpírala, ale poté, aby byl klid a nepřitahovali pozornost, šla s nimi. Popravdě nedokázala odolat té magické atmosféře, kterou měla na svědomí především Sora. Jakmile udělala na jevišti pár kroků, zničehonic se jí kolem pasu omotal bič, který jí doslova roztočil a pustil. Využila té příležitosti a točila se dál, tančila, jakoby měla mluvit svým tělem a své pocity ze sebe dostat tancem. Po chvíli si uvědomila, že na ní zamířil jeden reflektor, ale nijak jí to nevadilo. Nebylo pro ni nic jiného, jen tanec. Když se jí povedla jedna složitá pirueta s provazem ve vzduchu, náhle ucítila, že jí někdo vzal do náručí a kamsi s ní vyskočil. Otevřela oči a spatřila, že její únosce je Yuri. Pevně se ho chytla kolem ramen, protože si uvědomila, že se právě odrazil s ní od trampolíny a letí
,,Co to děláte?!“ okřikla ho šokovaná.
,,Usmívej se a dělej vše jako já,“ řekl jí a chytil se za hrazdu, na kterou se i s dívkou vyhoupl.
,,Yuri, ale já se bojím výšek!“ řekla tiše, aby to slyšel a snažila se na sobě nedát nic poznat, ačkoliv se příšerně bála. Křečovitě se držela Yuriho, kterému ulítly včely. S tímhle nepočítal. ,,Sedni si na hrazdu a rozhoupej se, ostatní nech na mě,“ řekl k ní polohlasem, přitom se usmíval. Adrianet nezbylo nic jiného, než zavřít oči a udělat co říká. Jakmile se pevně držela, Yuri s několika salty vyskočil na protější hrazdu. Adrianet se odhodlala a otevřela oči. Když se rozhlédla všimla si Leona, který byl nedaleko. Na tváři měl lehce zamračený výraz. Poté se otočila zpět na Yuriho, který se právě zahákl nohama za protější hrazdu a natáhl k ní ruce. Polkla. Pakliže si nechtěla utrhnout trapas a zkazit celé vystoupení, musela se teď správně rozhodnout. Cítila na sobě pohledy, ale díky Sořiným fantastickým výkonům, jich nebylo zase tolik. Podívala se pod sebe. Byla tam trampolína. Přesvědčovala se, že je velká, jak celý bazén, ale z téhle výšky vypadala tak maličká. Poté si uvědomila, jakou by měl Leon radost, kdyby to vzdala. Polkla a rozhodně se podívala na Yuriho. Vstala, nohy se jí trochu třásly, ale nic na to nedbala. Pořádně se rozhoupala. Počítala vteřiny, kdy má skočit tak, aby ji Yuri byl schopen chytit. Polkla. Buď všechno nebo nic. No co, stejně si vždy libovala v bláznivých věcech a tohle bylo přímo šílené. Teď! Odrazila se co nejvíc to šlo a ve vzduchu provedla několik piruet. Yuri jen zalapal po dechu. Točitý skok?? Amatérka?? Tohle byly otázky, které se proháněly i v hlavě Leona, který vše sledoval, jakmile měl krátké pauzy mezi skoky. Yuri se rychle vzpamatoval a chytl ji pevně za ruce právě v čas. Ozval se potlesk. Adrianet si najednou uvědomila, že to co tu dělá, má smysl. Že to potěší stovky možná tisíce lidí. Ale strach byl pořád silnější, doufala, že Yuri její trápení ukončí. Ten si ji ovšem mezitím přitáhl trochu k sobě.
,,Hodím tě do vzduchu, tak se pevně odraz a předveď to, cos tančila na zemi…až řeknu teď.“
,,Ale Yuri??!“
,,Teď!“ Bez jakéhokoliv dalšího varování jí akrobat vyhodil vší silou do vzduchu a dívka se na poslední chvíli ze všech sil odrazila. Roztáhla nohy v dokonalém provaze a prováděla jednu rychlou otáčku za druhou. Dokud letěla nahoru, cítila se skvěle, ale když už cítila, že jí k sobě volá matička země, zoufale se podívala nad sebe, kde nikdo nebyl, ani hrazda, které by se chytla. Poté se podívala pod sebe. Yuriho hrazda se jakousi zákeřnou náhodou ocitla až příliš daleko na to, než aby měl aspoň ucházející šanci ji chytit.
,,Co teď??!“ zaúpěla si pro sebe zoufale a bouřlivý potlesk publika jí na náladě nepřidal. Náhle ucítila kolem pasu ruku a kdosi jí unášel na protější hrazdu, na kterou by sama nezvládla doletět. Nestihla si všimnout podoby svého zachránce.
,,Počkej tu na Yuriho,“ řekl jí už známý chladný hlas poté, co jí pomohl se vyhoupnout na onu hrazdu a sám zase zmizel za Sorou. Mírně omráčená sledovala jeho vlající vlasy. Nikdy by neřekla, že zrovna on jí přijde na pomoc.
Za malou chvíli u ní byl opravdu Yuri a společně se s ní snesl na trampolínu, ze které poté skočili na pevnou zem. Adrianet si nikdy nepomyslela, že bude mít takovou radost, že na ní stojí. Nasadila zářivý úsměv a spolu s ostatními několika úklonami sklidila potlesk. Omamný potlesk, který byl hojivou náplastí na jí utrpené šoky.
Jakmile zhasla světla a diváci se odebrali ven plni zážitků, Adrianet unaveně klesla na zem. Okamžitě k ní přiskočila Sora.
,,Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?“ ptala se jí starostlivě.
,,Ne…jen vyčerpaná,“ odpověděla jí polohlasně.
,,Yuri se zachoval nezodpovědně….asi mu to teďka Leon pěkně vytmaví,“ řekla Sora a dívala se na ní upřeně starostlivýma, ale rozzářenýma očima. Adrianet se rozhlédla a všimla si, jak Leon naštvaně Yuriho kamsi odvádí. Poté se podívala zpět na Soru.
,,Co je?“ zeptala se mírně starší dívky.
,,Já jen….byla jsi skvělá….víš, na to, že jsi stála na hrazdě poprvé, to byl neuvěřitelný výkon, co jsi předvedla,“ vybalila to na Adrianet Sora a začala jí pomáhat na nohy.
,,Myslím, že by bylo dobré zajít teď za Kalosem, ale jestli jsi moc vyčerpaná…“ navrhla jí a stále jí přidržovala.
,,To je dobré, zvládnu to,“ lehce se vymanula z jejích rukou a zamířila kamsi.
,,Adrianet?“ uslyšela za sebou hlas Sory.
,,Ano?“ otočila se.
,,Ředitelny je tudy.“ Ukázala Sora na přesně opačný směr, než kterým dívka šla.
,,Kde je vlastně má smečka?“ zeptala se Adri, zatímco směřovali k velkému šéfovi.
,,No, Lavern je zahnala na pokoje okamžitě, jak zhaslo světlo. Slyšela jsem něco, že i bez nich budeš dost vysílená,“ odpověděla jí Sora s úsměvem. I Adri se musela pousmát. Když už byli podle Sory pár kroků od ředitelny, uslyšeli hlučnou výměnu názorů.
,,Zachoval jsi se absolutně nepřípustně!! Na co jsi myslel??!! Vždyť si mohla ublížit!!! Vždyť ani nikdy nestála na hrazdě!!! Kalosi, řekni mu taky něco!“ Sora se podívala na Adrianet pohledem no-neříkala-jsem-to?
,,Leon má pravdu Yuri, bylo to absolutně neprofesionální, unáhlené a sobecké…..zároveň musím dodat, že by sis zasloužil metál..“
,,COŽE!!!“ Leon už doslova řval na celé Kaleido Stage. Sora se nadechla a povzbudivě se na Adrianet usmála. Chytla jí ještě za ruku, aby jí dodala odvahy a zaklepala na dveře.
,,Dále!“ ozval se zvučný hlas Kalose. Sora vešla s Adrianet dovnitř. Bylo ticho. Adrianet zvedla pohled ze země, přeci jen, se nemusela cítit provinile. Ona ne. Podívala se nejdřív na zcela vytočeného Leona, který najednou nasadil neutrální výraz. Poté se podívala na Yuriho, který seděl v křesle a tvářil se na jednu stranu potěšeně, na druhou stranu měl v očích obavy o Adrianet. Nakonec se podívala na Kalose, který s rukou pod hlavou seděl v křesle za svým stolem, nohu přes nohu. Na stole před ním byl přímo uprostřed papír.
,,Tady máme naší bojovnici!“ ujal se jako první slova Kalos. Adrianet nevěděla co říct.
,,Adrianet víš, co tu před sebou mám?“ zeptal se jí šéf.
,,Zřejmě kus deštného pralesa?“ řekla mírně přidrzle dívka. Kalos se zasmál.
,,Je to smlouva a budu tě tu přemlouvat tak dlouho, dokud ji nepodepíšeš,“ oznámil jí Kalos s mírným úsměvem. Yuriho pohled se náhle rozjasnil. Leon se tvářil absolutně šokovaně.
,,Smlouva???“ v hlavě Adri běželo snad tisíc otazníků za sebou.
,,Ano. Dnes si předvedla výkon, za který by se nemusela stydět i akrobatka s přípravkou. Když k tomu přidáme, že jsi to dělala pod tlakem a jistě i strachem…“
,,Ale…co má rodina?“ Byla chvíle ticha. Kalos se napřímil a upřeně se na ni podíval přes své černé brýle.
,,Podívej…nebudu tě do ničeho nutit, ale máš talent. Pohybuješ se přirozeně, jsi schopná improvizace i párové souhry. Navíc máš schopnost se rychle učit a podřídit se situaci. Tohle je místo, které je pro tebe stvořené a já jsem přesvědčen, že dnešní vystoupení si přes všechen šok náramně užila. Tohle je místo, kde si můžeš splnit sen,“ pravil Kalos a po celou dobu se jí upřeně díval do očí.
,,Ale….já se bojím výšek…“ řekla Adri a uvědomila si, že to v téhle situaci zní trošku směšně.
,,A přesto si skočila ve výšce sto metrů nad zemí do neznáma,“ vložil se do toho Yuri.
,,Domů jezdím každou volnou chvíli a to bydlím až v Japonsku…jednou za dva měsíce se tam podívám a pár dnů tam jsem,“ podpořila jí Sora. Jediný, kdo se k tomu ještě nevyjádřil, byl Leon. Mlčky stál u okna. Sora se na něj podívala, aby taky něco řekl.
,,Musím uznat…že na to máš…“ vypáčil ze sebe skrz zuby, ,,Ale nemysli si, že tím máš vyhráno! Tady musíš každý den makat holčičko, jinak nemáš šanci!“ podíval se na ni ledově.
,,Fajn!“ odpověděla mu Adrianet krátce a usmála se, když spatřila jeho šokovaný výraz.
,,Fajn?“ zeptal se opatrně Yuri a neskrýval nadšení.
,,Takže?“ zeptal se Kalos.
,,Takže ještě zavolám rodičům a zeptám se jich,“ oznámila rozhodně Adri. Kalos jí poukázal na telefon na jeho stole. Přišla k němu a vytočila číslo i s předvolbou.
,,Ahoj mami!…ano, vím kolik je hodin, neboj, nic se nestalo..no vlastně stalo….dneska jsem čirou náhodou vystupovala na večerním představení tady v tom cirkusu…ano, na hrazdě….fakt…ne, není to vtip…..ne, mami, neříkám to z nedostatku spánku….ano mami….mami! poslyš, prostě se rozhodli, že by mě tu chtěli….no chtěli, jako akrobatku…..mami nepokládej to, já jsem fakt spala dostatečně! …..jo…..jako akrobatku…..přesně tak…..je přede mnou smlouva….ředitel cirkusu taky….ee, nevím, tvoje angličtina je už dobrá?….fajn! Kalosi, chce s vámi mluvit mamka. A prosím vás, neumí moc dobře anglicky,“ Samozřejmě z rozhovoru Adrianet kromě poslední věty jí nikdo nic nerozuměl. Kalos nasadil vážně milý tón a po chvíli dal telefon zpět Adrianet.
,,Jsem tu mami….aha….vzkážu mu….dobře…..uvidíme se brzy, slibuji…fakt to nebyl vtip, umím snad napodobovat hlasy? No jo vlastně, trochu jo…koho ti mám dát, abys mi to věřila? ….dobře mami…dobrou.“ Adrianet si povzdechla a položila sluchátko. Všichni se na ni tázavě podívali. Dívka se po nich rozhlédla. Musela uznat, že tenhle život, by jí možná i bavil. Nakonec se podívala na Kalose.
,,Dejte mi prosím den na rozmyšlenou,“ poprosila ho.
,,Máš týden. Po celou dobu s tebou tu mohou zůstat i ostatní dívky, co s tebou přijely a vrátí se domů buď s tebou a nebo bez tebe,“ řekl jí Kalos a povytáhl si brýle. Adrianet přikývla.
,,Děkuji,“ řekla ještě a poté zamířila z ředitelny se Sorou po boku.Komentáře
Přehled komentářů
hih, to je velice hezke^^ a ten rozhovor byl nejlepšíXD ale jen doufám, že Adrianet nebude spárovaná s Leonem....abych pravdu řekla, víc mi sedí Yuri...a to už k jekékoli dívčí postavě^^
Jůůůů
(Elleanor, 14. 8. 2007 20:00)úžasné :) Už Leona, Yuriho, Soru a celé to prostředí beru jako živé lidi - krásně se do toho příběhu člověk ponořuje :))
Muhehehe
(anime929, 30. 7. 2007 18:00)ááá mno musím uznat,že to první mě nějak nezaujalo 0=),ale tohle je mazané,chci ays udělala co nejdřív pokráčo^^
Zajímavé, mimochodem jsem posílala mail, tak to kdyžtak zkoukni.
muhehehXD
(Jeanne, 4. 12. 2007 21:49)