9. díl: Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo
„Zjevuji se těm, koho si vyvolilo jeviště a provázím je na jejich cestě za hvězdami,“ Kejklíš, malý duch s blonďatými vlnitými vlasy, se odmlčel a chvíli si prohlížel Adrianet od hlavy až dolů. „A na spolupráci s tebou se opravdu tě-! Hej!!“ Jeho monolog přerušil proud ledové vody, mířený přímo do prsou, jenž ho přitiskl ke zdi rozlehlé koupelny.
„Fajn, vidím ducha, který mi chce pomoct. Dobře, budu se k němu chovat s úctou....Ale k šmírákovi...,“ dál Adri už nedořekla, chytila jej kolem pasu a chtěla jej vyhodit za dveře. Ovšem v rozčílenosti pozapomněla, že je v cizím bytě. O co více, že je to byt, ve kterém bydlí muž. A aby toho nebylo málo, dokonce byt, kde bydlí Juri, který se právě vrátil z pracovní schůzky s Kalosem.
„Adri, jsem rád, že mě hned tak vítáš, ale nechtěla by ses raději nejdříve obléknout? Ačkoliv nemusíš...“ Adri se vzpamatovala, zavřela pusu, zrudla jak rak a přibouchla za sebou dveře takovou silou, že nadskočil obraz na stěně chodby.
„Pohledný mladík, to se musí uznat...snad se kvůli jemu nečervenáš?“ Co si jaksi neuvědomovala, bylo to, že malý duch jeviště vyklouzl během trapného incidentu z její ruky a nyní si ji opět pozoruje.
„Pane bože, vypadni!“ znovu jej uchopila a zavřela do prádelníku.
„Říkala jsi něco Adri?“ ozval se Juri za dveřmi.
„To bylo jen...na.....muchu!“
„Proč jsi mě nemohla přirovnat aspoň k motýlovi?“
„Sklapni!!“
„Adri, jsi v pořádku?“ Na to se Jurimu odpovědi už nedostalo. Adrianet se nadechla, oblékla se do osušky, rázně otevřela dveře koupelny a Juriho naprosto ignorujíc došla do ložnice a spadla do postele.
„Promiň....měla jsem jen náročný den...,“ zahuhlala do polštáře.
Juri stál ve dveřích ložnice a pozoroval ji. Poslední dobou je toho na ni moc. Vždycky bylo, ale tentokrát se toho nahromadilo opravdu příliš. Ona to ale stejně nevzdává. Vlastně co si pamatoval, nikdy se nevzdala. Ač si tolik protrpěla, nikdy se nevzdala svých snů. Obdivoval ji. Za její sílu jít dál, za její sílu se smát, za její sílu rozesmávat druhé, když jí je do pláče. I po té nehodě se nevzdala, jen dočasně se stáhla do ústraní...Jakoby to bylo dnes...
Sotva vběhla za kulisy, chytla se za bok a bolestivě oddechovala. Zamračil se, došel k ní a podal jí vodu.
„Juri! Ty jsi přijel?“ rozzářila se jako slunce, když ho uviděla. jeho ale neoklamala. Spatřil v jejích očích bolest.
„Měla jsi být ještě měsíc na mateřské dovolené,“ odpověděl jí místo pozdravu.
„Neboj se,... všechno bude ...v pohodě! Sehnala jsem... hlídání...Martin...říká....že by tohle mohlo být moje...první slavnější...vystoupení....třeba by mi došla....nabídka z Kaleida! Mohli bychom....vystupovat spolu..Juri....,“ sýpala a držela se stála za bok. Úsměv jí ale nezmizel z tváře.
„Je mi líto, nemůže teď přijímat hovory!“ opodál byl slyšet Martin, s kýmsi telefonoval.
„Cože?!!!!“ náhle mu došla slova. „Ne, nezavěšujte! Nezavěšujte sakra říkám!!!“ všichni kolem si jej zvědavě prohlíželi. Promnul si oči. Hrej.
„Co se děje?“ zeptala se ho opatrně Adri.
„Ni....nic....“
„Nelži.“
„Adrianet, musíte na scénu!“
„Mluv!“
„Unesli ji...unesli malou...“ Juri zíral vytřeštěně na ně na oba. Adri nebyla schopná pohybu. Někdo jí ale vzal a dotlačil na scénu. Někdo bez srdce.
Za hodinu na to byl Juri v nemocnici, Adri ležela bezvládně na posteli. Nezvládla udělat nejtěžší prvek vystoupení a spadla, jen zázrakem utrpěla „jen“ otřes mozku. Ležela ale v komatu několik dní. Juri byl u ní den co den. Martin byl bůhvíkde. Vypařil se po jejich posledním rozhovoru. Neunesl vinu, nemohl se jí podívat do očí. Vždyť...
Ze vzpomínání ho vytrhla Adri, která něco zamručela ze spaní a překulila se na bok. Usnula zasloužilým spánkem. Juri se smutně pousmál, došel k ní a opatrně jí přikryl. Jak je to dlouho, co se mu vpletla do života. Odjakživa se o ní staral jako o mladší sestřičku. Vnímali se navzájem spíše jako sourozenci. Jenže léta plynou a místo malé desetileté holčičky je před ním téměř dvacetiletá mladá žena. Pousmál se. Políbil ji na čelo, pohladil po vlasech a šel uvařit oběd. Jeho úmysly mu však po chvíli vaření překazilo zacinkání zvonku. Bez rozmyšlení zmáčkl zvonek a pustil tedy návštěvníka nahoru. Za chvíli se ozvalo zaklepání. Až tehdy si uvědomil, že neví, kdo to k němu přichází, ale to už bylo pozdě.
„Překvapení!“
Adrianet probudila líbezná vůně jejího nejoblíbenějšího jídla. Pousmála se, zamžourala a v zpátětí zjistila, že leží nahá v Juriho posteli, jelikož osuška krapet povolila. Omotala si kolem sebe lehkou deku a šla se podívat do kuchyně.
„Tady se něco do-.,“ s těmito slovy vkročila do obývacího pokoje, avšak nedořekla. Nastala dlouhá vteřina ticha. Tak dobře, pět vteřin.
„Ráda tě vidím, sestřičko,“ Lavern vstala z křesla, na tváři úsměv. „Mm, nejdu nevhod?“ přeměřila si Adri pohledem.
„No nic hrdličky, nechám vás tu o samotě!“ Jak rychle se objevila, tak zase zmizela. Juri tam dál stál u okna, ruce v kapsách a zamyšleně hleděl kamsi do dálky. Adri ho chvíli sledovala v naději, že se na ni otočí a třeba jí něco vysvětlí, marně. Povzdechla si a šla se převléci.
Hodiny ubíhaly, dny utíkaly, týdny plynuly a nezastavitelně se blížil den premiéry. Nacvičování představení vrcholilo, do premiéry zbývalo pár dnů.
„Ještě trochu víš Soro..To je ono, bravo! Teď se s Leonem vyměňte!“ Mia dávala poslední pokyny za dnešní den. Sora s Leonem plnili neúnavně její pokyny a dostávali ze sebe jen to nejlepší. jejich těla se míjeli ve vzduchu ve složitých akrobatických číslech a popisovali souboj spolu s harmonií. Mezi oči měla drobnou vrásku, ale na rtech hrál spokojený úsměv. „Konec vážení, byli jste skvělí!“ Mia a i pár dalších zatleskali dvojici akrobatů.
„Díky Mio, zítra to už sjedeme naplno, co říkáte Leone?“ oddychující Sora se otočila ke svému partnerovi, ten se ale zadíval kamsi za kulisy. Měl pocit, že tam zahlédl...než si stihl ověřit svojí domněnku, místem se zablesklo jen hejno havraních vlasů s rubínovými prameny a Adrianet byla tatam.
„Leo-“ Sora nedořekla, jen sledovala překvapená, jak akrobat mizí kamsi do kulis.
„Soro, poslední v jídelně je šnečí ulita!“
„Už jdu holky!“ pokrčila rameny a vydala se za Annou a Miou.
Adrianet se chytla za kolena, zhluboka dýchala a tiše doufala, že ji zde nebude hledat.
„Chybí ti vystupování?“ Stál přímo před ní.
„Do toho vám nic není...“
„Pořád máš strach.“
„Buďte zticha..“
„Bojíš se....čeho se bojíš? Pádu?“
„Řekla jsem DOST!!!“ Vypravěč by strašně rád napsal, že se ozvalo plesk, bohužel ale Leon ruku Adrianet zachytil. Snažila se vysmeknout, ale nedařilo se jí.
„Dokud se budeš bát pádu, nikdy nepředvedeš stoprocentní vystoupení.“
„Pusťte moji ruku.“ Nebyla schopná se mu dívat do tváře. Zkoumala velice zajímavý roh tělocvičny.
„Snažíš si namluvit, že se nebojíš a že jsi se dostala z problémů ven, ale tak to není.“
„Kdo sakra jste? Proč mi říkáte ty blbosti?!“
„Přestaň lhát sama sobě, než si zase ublížíš! Než se plně zničíš!!“
„Pusťte mě!“ Po chvíli souboje se Adri povedlo konečně vysmeknout, vyběhla z tělocvičny, než bys řekl želva na schodech. K jejímu gigantickému štěstí o velikosti tří středně velkých malých galaxií viděl ji vybíhat nikdo jiný, než Juri. Blonďatý mladík se zamračil a na úsměvu mu ani nepřidal Leon, který vyšel z tělocvičny krátce po dívce. Přeměřili se pohledy, Leon se otočil a šel pryč.
„Co jsi jí provedl?“ zavolal za ním Juri.
„Nic,“ šel dál.
„Ptal jsem se co jsi jí provedl!!“
„A já jsem řekl, že nic.“
„Nemáš ponětí, čím si prošla, nech ji být! Ještě jednou a rozluč se s ní, jako s partnerkou na festival!“
„Proč? Nemůžeš ji chránit před vším věčně Juri. Jen čekám, kdy ji neuchráníš ani sám před sebou.“
„Co jsi řekl?!“
„Přiznej si to, že jsi do ní blázen.“
Komentáře
Přehled komentářů
tak tady mě chtěl někdo zabít. Už vím že u tvých povídek nemám jíst ani pít...Dostala mě ta scéna jak Adri chtěla vyhodit Kejklíře a on zrovna přišel Juri domů a ten konec mě dostal. Já sem si myslela, že k ní cítí možná něco víc. :) No zkrátka jako vždy moc pěkný a těším se na další pokráčko
WAU
(Arkela, 28. 5. 2008 22:38)