Mé sny mi dávají křídla a s nimi vzlétnu ke hvězdám!

„Beru, co se stalo?“ Juri odložil příbor a decentně si očistil rty do ubrousku. Adrianet seděla na druhém konci dlouhého moderního stolu a s lehce zatrpklým a nepřítomným výrazem upíjela z číše vína.

„Země volá hvězdu,“ pravil k ní lehce pobaveně Juri.

„Copak jsem nějaká trofej?“ prohlásila po chvíli Adri a stále upírala zrak k hladině lahodného a lehce trpkého moku. Tázavě se na ni podíval.

„Ale nic..,“ Adri se zvedla a začala sklízet ze stolu talíře, se kterými následovně zamířila do prostorné moderní kuchyně. Juri se zamračil a následoval ji.

„Já jen nechápu, to jsem ze zlata nebo co, že chlapi mě chtějí dostat hned do postele, aby si udělali další čárku do diáře? To prostě žádný nedokáže ocenit mé vnitřní stránky? Chci toho tolik Juri? Vždycky jsem byla trofej, povinnost, přítěž, žárlivka, ale nikdy ne vysněná láska,“ dořekla Adri, jakmile dala talíře do myčky. Neplakala, nebyla rozčílená, jen mluvila tiše mluvila s lehkým smutkem v očích. Juri pootevřel ústa a zase je zavřel. Nebyl nejlepší čas se ptát. Beze slov ji přivinul k sobě a objal ji.

„Co kdybychom dneska kašlali na trénink? Půjdeme se trochu projít a okoukneme nějaké staré kazety a filmy, co ty na to?“ pravil tiše.

„Zní to dobře, ale co na to řekne Kalos?“ pravila stále tím tichým hlasem, v němž již byly patrny známky veselejšího smýšlení.

„To nech na mě, půjdu mu hodit jen nějaké papíry, za půl hodiny před vchodem Kaleida, ano?“ Přikývla a tak oba se rozešli na malou chvíli, každý svojí cestou.

Leon kráčel chodbou, kterou zněly vzdálené pokřiky, hudba a všelijaké další zvuky tréninků na chystané velkolepé představení. Ač nerad, musel uznat, že dostal lekci, jakou dlouho se mu nikdo neopovážil udělit. Leč sám musel uznat, že mu to patřilo. Myslet si, že každá mladší dívka je jeho skalní fanynka a jakmile jen mrkne, padne mu k nohám, bylo vskutku opovážlivé. Prakticky vzato nikdy o žádnou nestál, takže nikdy nemohl odhalit pravdu a svojí namyšlenost. Ona byla ale jiná, než ty dívky, které se zalykaly při každém pohledu na něj. Znal ji jen pár dnů, přesto měl pocit, že odhalil její tajné kouzlo. Namyšlenost...zase...Prostě byla jiná, to věděl. V jejích očích dalo by se číst. Tolik pocitů a vzpomínek...smutek, hravá veselost, vášeň...smutek, tajemství, smutek...Co před ním skrývá? Neměl rád tajemství. Nikdy ho nebavilo je zdlouhavě odhalovat, vlastně ani neměl proč. Zítra jí má trénovat...bude dost času objevit její tajemství...

Juri čekal v křesle u Kalose již pět minut, než si velký šéf vyřídí pár telefonátů. Netrpělivě poklepával prsty do opěrky křesla a kontroloval hodinky.

„Jak jí je?“ přerušil ho Kalos, když položil telefon.

„Dneska trénovat nemůže,“ prohlásil Juri nijak nevzrušen.

„Fajn. zítra ale má plný trénink, je mi jedno, jak si to zařídí,“ odpověděl Kalos a ponořil se opět do papírování. Juri vstal a bez rozloučení odešel z kanceláře. Jakmile za sebou zavřel dveře, spatřil na konci chodby Leona. Nijak tímto nevzrušen kráčel po chodbě s rukami v kapsách. Leon lehce znervózněl, ale nedal to na sobě znát, byl mistrem v oboru, co se týkalo přetvařování. Juri mu věnoval pouze jeden podezíravý pohled a šel dál.

„Juri, podívej, ten pán na tom plakátu, vypadá přesně jako ty!“ Adri se usmívala od ucha k uchu, v očích jí hrály veselé jiskřičky a po slzách nebylo ani stopy.

„Kde? Aha...Adri...to jsem já,“ Juri si povzdechl, když kolem prošel houf hihňajících fanynek.

,,Ne to nejsi!“ odporovala mu jako malé dítě.

„Ale ano, jsem, je to upoutávka na jedno představení...,“ vysvětlil ji trpělivě a začal si ji zkoumavě se šibalským úšklebkem prohlížet.

„Ne není!“ Juri jí pouze ukázal na velký nápis na plakátu 'velkolepé představení v Kaleido Stage!'.

„Feh, zkazíš každý vtip,“ povyplázla na něj Adri špičku jazyka a se smíchem odběhla k mostu, v ruce svírající provázek a na něm balónek ve tvaru smějící se slunečnice. Juri se musel pousmát. Fakt, že se Adri tak trošku chová jako malé dítě znamenal dobré zprávy.

Náhle mu však jeho úsměv kdosi zkazil. Na druhé straně mostu spatřil mladíka v černém plášti. V hlavě mu bliklo, že je jen velmi málo cvoků, co by v takovéhle výhni chodilo v černém plášti. A on znal jenom jednoho z nich. Už se tím směrem chtěl vydat, když mu cestu zatarasil procházející dav turistů. Jakmile odešli, byl muž v plášti pryč. Juri se bleskově podíval směrem k Adrianet, která si zjevně ničeho nevšimla a náramně se bavila nad scénkou pouličních klaunů.

V tom se ozval nepříjemné vyrušení v podobě pár tónů, které se ozývaly z kapsy Juriho saka.

,,Sakra,“ zaklel Juri, jakmile si přečetl textovou zprávu.

„Děje se něco?“ otočila se jeho směrem Adri.

„Celkem nic broučku, jen musím tak na hodinku či dvě si někam něco zařídit,“ odpověděl jí Juri zdráhavě a vyhýbal se jí zrakem.

„Nevadí, projdu se městem, chtěla jsem se podívat po nějakém dárku k blížícím se Leiliným narozeninám,“ mrkla na něj a zvládla postřehnout jeho drobný malý úsměv.

„Ale buď na sebe opatrná, ano? A nikde moc dlouho nenamáhej nohu a rychle se vrať domů a,“

„Jdi už!“ přerušila Adri se smíchem jeho monolog. Juri jí ještě objal a dal pusu na tvář a odešel s elegantní chůzí k parkovišti.

Adrianet se chvíli jen tak procházela parkem, poté se vydala pátrat po jednom útulnému obchůdku s uměleckými svícny a jinými doplňky. Při pátrání zjistila, že má tak dokonalý hledací plán, že pomalu ale jistě se absolutně ztrácí a nemá tucha kde vlastně je. Když téměř vyšla z jedné opravdu úzké, leč poměrně útulné uličky, spatřila mladíka s ebenovými vlasy v černém, jak stojí uprostřed malého náměstí a naproti jemu se řítí teréní vůz, o kterém mladík zřejmě nevěděl.

„Ne! Pozor!“ vykřikla, rozeběhla se a srazila mladíka k zemi. Zhluboka těžce oddechovala, auto zabrzdilo.

„Stop! Co to sakra bylo?! Co je to zač za holku?! Kdo ji dal do scénáře?!“

,,Rejžo, ona není ve scénáři..“

„Pracuju s neschopnejma idiotama!!!“

Asi tak po půl minutě tohoto rozhovoru Adrianet došlo, že něco není v pořádku. Taktéž si její brisktní inteligence stihla povšimnouti, že po mladíkovi, kterému zachránila život, jaksi není ani památky. Tedy, jen do toho okamžiku, dokud její brisktní inteligenci nenapadlo se rozhlédnout kolem.

„Jsi v pořádku?“ ozval se nad ní milý mužský hlas a po chvíli spatřila onoho mladíka nad sebou, jak si jí ustaraně prohlíží tmavýma hlubokýma očima a nabízí ji ruku.

„A-ano,“ vykoktala ze sebe a jakmile ji vyzvedl na nohy, rozhlédla se kolem a spatřila, že je uprostřed filmového štábu.

„Jejda,“ pípla, lehce zrudla.

„Krvácíš, měl bych tě...,“ a víc už neslyšela.

Líbezná melodie zvonkohry se odrážela od neexistujících stěn a pohlcovala vše kolem. Zvonkohra se změnila v dětský smích. Nebo byla dětský smích? Smích malé holčičky. Adrianet šla tmou, ale vše kolem bylo tak jasné...Došla na hřiště. Na houpačce se houpala dívenka, která se smála.

„Rozárko, měla bys jít domů,“ promlouvala k ní skrz svými ústy, přec jakoby to neříkala.

„Ale já už jsem doma, mami,“ usmívala se na ni holčička.

„Ne, nejsi, pojď domů.“ Holčička s kaštanovými vlásky se jen usmála a dlouze se zhoupla.

„Udělala jsi to zbytečně, bylo to bezpečné,“ promluvila k ní a občas se zasmála jen poroto, protože se houpala a bylo jí dobře.

„Co? Co bylo bezpečné?“

„Jsem kaskadér, nic by se mi nestalo,“ vidina se náhle rozplynula. Adri zamžourala, chvíli jí trvalo, než zaostřila na dvě tmavé hluboké ustarané oči přímo před sebou a po chvíli ucítila, jak jí něco bolestivě štípe na čele, to ovšem zpříjemňovaly jemné pečlivé doteky.

„Promiňte, já jen spatřila auto, jak se řítí naproti vám a....au,“ sykla.

„Můžeš mi tykat, koneckonců jsi mi tak trochu zachránila život,“ usmál se na ni mladík.

„Říkal jsi ale přeci, že to bylo bezpečné.“

„To bylo, ale náš režisér není. Dneska jsme ten náraz dělal už po nejmíň po padesáté...“ chvíle ticha.

„Když je to takové, proč prostě neodejdeš? Je to moc nebezpečné...“ mladík se pousmál.

„To nejde,“

„U nás v Kaleidu je vždycky místo, mohl by ses dobře uplatnit. Mimochodem já jsem Adrianet, Adrianet Renawalti“ natáhla k němu Adri nijak nepochroumanou ručku. Mladík ji vzal do své dlaně a políbil, načež Adri zrůžověla.

„Christian Oskar, Těší mě.“

Juri stál uprostřed rušného náměstí pod hodinami a rozhlížel se kolem ostřížím zrakem. Mohl být všude.

„Zajímavé místo, že? Přímo uprostřed dění, avšak lidé jsouc tak zaneprázdnění počiny svými, že okolní dění naprosto ignorují a pochodují dál ke svým životním cílům, pakliže nějaké mají,“ ozval se hlas přímo za ním. Juri se bleskově otočil. Hleděl do dvou tmavých hlubokých očí mladíka v černém plášti s ebenovými polodlouhými vlasy.

„Nevím co tu chceš, ale jestli je ti Martine život milý-“

„Život Adrianet je mi milý. Můj nemá přespříliš velké hodnoty.“

„Tak se okamžitě vrať zpět do pekel.“

„Tam už jsem byl, moc velká zima...“ Odvětil mladík s klidem. Juri ho probodl nenávistným pohledem.

„Proč jsi se vrátil? Nestačilo ti, že už jsi jeden život zničil? A málem i dva?“ Bez odpovědi.